Dva domovy, jedna pohádka
Ilustrační příběh: složeno z více zkušeností, jména jsou smyšlená.
Když jsme se stěhovali, bylo Tomášovi sedm a Aničce tři. Mysleli jsme si, že čeština půjde sama. Doma přece mluvíme česky.
Po roce mluvil Tomáš česky jen s babičkou na telefonu, a to neochotně. Anička česky rozuměla, ale odpovídala anglicky, protože ve školce celý den slyšela jen angličtinu. Jednou se mě zeptala, proč mluvím „tím divným jazykem“. To mě zabolelo.
Nejvíc nám pomohlo, že jsme přestali češtinu vnucovat a začali ji nabízet. Večer jsme zavedli pohádku. Žádné učení, jen poslech. Tomáš nejdřív protestoval, že je na pohádky velký. Pak jsme objevili řecké báje, které zrovna probírali ve škole, a najednou nám vysvětloval, kdo je Zeus. Česky.
Anička si zamilovala Budulínka. Pouštěla si ho pořád dokola, až jednou u dveří řekla: „Ťuk, ťuk, ťuk, kdo je tam?“ Byla to její první celá česká věta po několika měsících.
Dnes jsou to dva roky. Tomáš píše vyjmenovaná slova s chybami a Anička pořád míchá jazyky. Ale oba se s babičkou domluví a oba vědí, kdo byla Libuše. Pro nás je to víc, než jsme čekali.
Co bych poradila ostatním? Nečekejte, že to půjde samo. A nečekejte dokonalost. Deset minut denně je víc, než si myslíte.
Máte podobnou zkušenost? Napište nám svůj příběh.